- Tango
- Maté
- Gaučové
- Turistické vlaky
- Restaurace
- Historické památky a krajinné oblasti chráněné UNESCO
- Argentina očima cestovatelů
- Město Buenos Aires
- Američtí indiáni
- Život na venkově
Tango
Tango, to není jen hudba k poslechu nebo k tanci při magickém propletení těl...
Tango nám opatrně pouští do žil své rytmy a kadence, přivádí slova do našich srdcí a vášeň do našich duší. Dokonale ho vystihla lidová moudrost, která praví, že tango je smutný pocit, který se tančí (Enrique Santos Discepolo).
Ale tango se dá také definovat jako geniální výtvor, který evokuje radost a smutek zároveň. Smutek a radost - dva protilehlé pocity, které žijí v tak těsné blízkosti, že jsou vzájemně propojené.
Tango je neodolatelné, neskutečně smyslné, nezapomenutelné a ... argentinské.
Argentina má dvě národní hymny: tu oficiální, která se zpívá při oficiálních událostech, a tango Buenos Aires querido. Tango je nejtypičtější lidová hudba, která proslavila Argentinu po celém světě.
V současnosti je většina klubů a divadel, které položily základy tangu, dávno zrušených a existují jen v rukopisech a vzpomínkách veteránů, kteří vzpomínají, jak tančily složité kroky ve zlaté éře tanga (před druhou světovou válkou). Přesto je tango v dnešní době stále v rozkvětu. Potvrzuje to např. i mezinárodní úspěch "neotangisty" Astora Piazolly nebo zahájení Mezinárodního festivalu tanga v Buenos Aires roku 1999.
Zrození tanga
Historie tanga začala na konci 19.stol. To přicházely jak do Uruguaye, tak do Argentiny obrovské vlny přistěhovalců z Evropy. Většina z nich se zabydlela v přístavech Buenos Aires a Montevidea. Směs Italů, Španělů, přistěhovalců z východní Evropy a židů splynula s místním obyvatelstvem, což už byla také směs Španělů, afričanů a původního indiánského obyvatelstva. Každá z těchto skupin si přinesla svou vlastní hudbu. A právě v tomto bouřlivém prostředí, převážně maskulinním, tvořeným imigranty, bývalými vojáky a chudými dělníky, se mísí rytmy candombe, hudby, kterou si s sebou přinesli přistěhovalci z Afriky, s melodiemi Andalusie a jihu Itálie, a s lidovou hudbou - milongou (tradiční hudbou gaučů). A v jednom momentu, bylo to někdy v osmdesátých letech 19.stol., všechny kulturní vlivy splynuly, aby tak daly vzniknout tangu.
Kdy a kde přesně se zrodilo tango jsou dvě otázky, na které neexistuje přesná odpověď, je však jasné, že to nebylo v žádném uhlazeném prostředí. V té době byl totiž hlavním místem setkávání dělnické třídy veřejný dům. V jeho salónech, kde čekali klienti až na ně přijde řada, hráli hudebníci ty nejsugestivnější a často i obhroublé melodie, které daly tangu jeho drsnou pověst. Z původních textů se dochovaly jen úlomky a jejich autoři zůstávají v anonymitě a známe je pouze z obrazů jihoamerických malířů.
Tango zprvu znělo z veřejných domů, které se nacházely v nejstarších částech města - jižní čtvrtě Buenos Aires, tango zaznívalo i z pátií domů, kde ho přehrávali flašinetáři a brzy se začalo objevovat i v dalších formách lidové kultury, jako byly např. frašky, velmi oblíbená divadelní představení, která přitahovala široké publikum.
Začátkem 20.stol. už tango vstoupilo do povědomí všech společenských vrstev, mimo té nejvyšší.
V průběhu těchto prvních let se často měnilo složení orchestru, který hrál tango. Mnoho muzikantů si nemohlo dovolit drahé nástroje, a tak si je museli pronajímat.
V prvním desetiletí 20.stol. prochází Buenos Aires a s ním i tango transformací. Díky úzké ekonomické spolupráci s Evropou, mnoho bohatších Argentinců po návštěvě klubů a kaváren starého kontinentu, začíná hledat podobnou zábavu i doma. Mnoho z původních salónů a bordelů zareagovalo na tuto poptávku a zakládaly se elegantní kabarety.
Tango vždy bylo do jisté míry ovlivněno politickou situací země a úspěšně přežívalo všechny režimy. Na konci padesátých let minulého století se tento hudební styl dostal do krize. Tango bylo donuceno uvolnit své místo na slunci novým hudebním stylům, hlavně rocku. Dalším důvodem jeho úpadku bylo i vymizení velkých hvězd, které byly ztotožňovány s tangem.
V současnosti však tento tanec plný vášní znovu zaznamenává skutečnou celosvětovou renesanci.
Maté
Tento nápoj je neodmyslitelným společníkem Argentinců. Maté se nazývá jak nápoj, tak nádoba, ve které se tento nápoj připravuje. Slovo je odvozeno z quechuánského matí, které označovalo tykev, kterou domorodci používali k přípravě yerba mate. Nádoby se vyráběly z různých materiálů - tykví, keramiky, kostí, pálené hlíny, přírodních vláken - po objevení dolů na stříbro v Potosí , v r. 1545 si však většina příslušníků vyšší společnosti nechávala dělat nádoby ze stříbra, což dalo vzniknout řemeslu stříbrotepců z La Platy. Před prvním použitím se nádoba musí nechat 24 hodin naplněna trávou yerba maté navlhčenou ve vodě, takto většinou porézní stěny nádoby nasají vůni rostliny a dodávají pozdějšímu nápoji nádech uleželosti nebo chcete-li archivnosti. Nápoj se pije s cukrem nebo bez cukru.
Gaučové
Zvaní také "sirotci Pampy", gaučové představují jeden z nejvýznamnějších symbolů Argentiny. Tito svobodní jezdci, silní a zdatní, hrdí příbuzní severoamerických cowboyů, představují dokonalé ztvárnění argentinské ryzosti. Podle některých, opravdoví gaučové již vymizeli na sklonku 19. století s příchodem privatizace půdy a stád, podle jiných, stále žijí, i když jejich život dostál značných změn a již jen velmi málo se podobá životu jejich předchůdců. Tvrdí se, že jako takoví začali působit v jižní a východní části Pampy v 18. století. První z nich byli mesticové (mesticové vznikli mísením Španělů s domorodci) a někteří v sobě nosili i africkou krev. Chytali volně žijící dobytek a koně, a později se starali o zdomestikovaná stáda. Vydělávali si na živobytí prodejem rohů a loje z hovězího dobytka. Za utržené peníze si nakupovali tabák, rum a maté. Říká se, že byli tak navyklí na tento nápoj, že ani nemuseli jíst maso. Většina z nich vlastnila pouze koně, sedlo, pončo a nůž, a tak se dá říci, že si svůj majetek stále nosili s sebou. Byli vynikajícími jezdci, tvrdilo se, že když pozbyli koně, bylo to, jako by pozbyli nohou. Byli divocí a nespoutaní, rádi soutěžili, aby demonstrovali svou zručnost, nejoblíbenější bylo svazovaní nohou dobytka lasem ze sedla koně.
První gaučové lovili jen s pomocí lasa a tzv. boleadoras, bolas, 3 kameny nebo kovové koule, které byly uvázané na konci tří spojených provazů. Jejich ustrojení zpočátku odpovídalo pohodlnosti a praktičnosti, nicméně, protože to byli rodilí dandyové své tradiční oblečení nosili vždy s velkou elegancí a stylem. El chiripá, jakýsi druh volné látky, který se uvazoval k nohám, byl velmi pohodlný při nasedání na koně. Často nosili dlouhé kamaše, spinky s roztřepenými okraji, které později nahradili tvz. bombachas - řasenými kalhotami s knoflíky na kotnících, které se strkali do holínek. Boty byly rovněž domácí výroby a jejich ostruhy sestávali pouze z uzlu z kůže přivázaného k botě. Kolem pasu nosili široký pásek zdobený mincemi. Mezi opaskem a páskem, resp. šerpou nosili dlouhý špičatý nůž el facón, jejich nejcennější majetek po koni.
Gaučové vždy byli velikými milovníky poezie a hudby. A i když gaučové téměř vymizeli, jejich písně, historky a příběhy, vyprávěné malebným dialektem, přetrvávají v povědomí. Vrcholným dílem argentinské poémy je epická báseň El gaucho Martín Fierro, napsaná José Hernandezem a vydaná v Buenos Aires r. 1872.
Jestliže turista sjede z hlavních turistických tras může být odměněn pohledem na pracující gauče nebo dokonce zahlédnout jezdce v poklusu a mávající lasem. Jedním z největších zážitků je účast na krocení nebo zajíždění koní. Někdy jsou součástí místních oslav a svátků.
Turistické vlaky
El tren a las nubes (vlak do oblak)
Projíždí 136 km dlouhou trať tam a zpět ze Salta do San Antonio de los Cobres, v určitém bodě dosahuje nadmořské výšky 4 220 m. Projíždí úžasnou horskou krajinou, i když místy vyprahlou. Vyjíždí každou sobotu. V každém kupé je průvodce a výklad je v 5 jazycích.
El tren ecológico de la Selva (ekologický vlak pralesem)
Je dopravním prostředkem pro návštěvníky oblasti vodopádů a Národního parku Iguaçu, v blízkosti Puerto de Iguazu. Jezdí od návštěvnického centra k zastávce Cataratas (10 minut) nebo až po zastávku Garganta del Diablo (Ďáblův chřtán)- 20 minut. První vlak vyjíždí v 8,30 a poslední vlak v 17,30, po cestě se můžete kochat pralesem , ale i jedním ramenem řeky Iguazú.
El tren de la Costa (pobřežní vlak)
Jedná se o nejmodernější vlak v Argentině, který projíždí elegantní rezidenční částí severní čtvrtí Buenos Aires, trať je dlouhá asi 15 km a trvá 30 minut. Většina stanic je vybavena malebnými kavárničkami, moderními restauracemi, nákupními centry a promenádami. Jezdí každý den od 7,00 do 23,00, po 20 minutách ze zastávky Olivos po zastávku Tigre.
Historická tramvaj v Buenos Aires
Jedná se o 2 km trať ulicemi Emilio Mitre, Rivadavia, Hortiguera a Directorio. Jízda touto historickou tramvají z r. 1962 je zdarma a dá se pronajmout k různým společenským událostem. Vyjíždí každých 15 minut z jediné zastávky v ulici Emilio Mitre.
El tren de las Sierras
Vlak vyjíždí ze čtvrti Alto Verde, asi 12 km od Córdoby, projíždí údolím Valle de la Punilla a jede k přehradě San Roque. Po cestě přejíždí 26 m vysoký a 150 m dlouhý most. Jezdí každou sobotu. Trať je dlouhá asi 150 km a trvá 4 hodiny.
El tren turístico a vapor (turistický parní vlak)
Tento parní stroj vyjíždí ze San Carlos de Bariloche a jede až k ledovci Perito Moreno. Trasa je dlouhá 25 km. Vlak nabízí turistickou třídu, ale i prezidentský v§z. Jezdí v pondělí, středu, pátek a sobotu ve 14,00.
Viejo Expreso Patagónico/La Trochita
Malebný parní vlak projíždí nádhernou přírodou ze zastávky Esquel, projíždí údolími a mesetami Patagonie a Národního parku Ohňová země. Jezdí každou sobotu.
Tren del Fin del Mundo/Austral Fueguino (vlak na Konec světa)
Vlak vyjíždí ze stanice Fin del Mundo (Konec světa), která se nachází 8 km od města Ushuaia a projíždí jedinečnou přírodou Ohňové země. Jezdí každý den.
Restaurace
Argentina je proslavené svým hovězím masem a většina turistů si v restauracích dává právě toto jídlo. Ale typickým jídlem je například i tzv. empanada, těsto plněné většinou masem, i když náplň se může měnit podle oblasti , dále jsou to různé klobásky a jelítka z vepřového masa a krve, a také velké množství různých vnitřností a drůbků, ale ty se většinou jedí jako předkrm nebo jen tak "uzobávají" před hlavním jídlem.
Hlavní jídlo je většinou nějaká kotleta nebo pečeně doprovázené různými typy salátů.
Na závěr můžete ochutnat flan - puding s mléčnou polevou a šlehačku. Lepší se nezajímat o kalorie a prostě si to vše vychutnat.
Po celé Argentině je řada typických kaváren (las confiterías) s vynikajícím expresem, čaji a alkoholickým a nealkoholickými nápoji.
Některé věhlasné kavárny a restaurační zařízení, obzvláště v Buenos Aires, je doslova podmínkou navštívit.
Historické památky a krajinné oblasti chráněné UNESCO
Národní park Ischingualasto (provincie San Juan)
Národní park Talampaya (provincie La Rioja)
Národní park Los Glaciares (provincie Santa Cruz)
Národní park Iguazú (Misiones)
Poloostrov Valdés (provincie Chubut)
Jezuitská obydlí v Córdobě (provincie Córdoba)
Jezuitské misie Guaraníes (Misiones)
Jeskyně s nástěnnými malbami v Alto Río (provincie Santa Cruz)
Argentina očima cestovatelů
Slavní cestovatelé 18. a 19.stol. popsali Argentinu jako zemi kde divoké násilí tvoří součást každodenního života. Nejslavnějšími z nich jsou bezesporu Magalhanes a Darwin, ale záznamů z cest po Argentině existuje neuvěřitelné množství.
Město Buenos Aires
V průběhu 19.stol. většina cestovatelů začínala svou cestu v Buenos Aires. Roku 1833 začal své putování v Buenos Aires také britský přírodovědec Charles Darwin. O městu napsal: "velké a taky bych řekl, že nejpravidelnější město na světě. Všechny ulice se křižují svírajíce pravý úhel a vodorovné vzdálenosti mezi ulicemi jsou vždy stejné, domy se shlukují do celistvých bloků o stejných rozměrech - nazývají je cuadras."
Deset let po Darwinovi napsal plukovník J. Anthony King: "trh v Buenos Aires je centrum všech veřejných oslav, od veřejných poprav až po veřejná shromáždění. A právě na trhovém náměstí Rosas nechávali pověsit těla všech svých obětí a někdy je dokonce zdobili stuhami Unionistů s cedulkami, na kterých stálá krutá slova - maso s lanem".
Začátkem 20.stol. se Buenos Aires díky obrovskému bohatství, které přicházelo do země a také díky vývozu mraženého hovězího do Evropy, proměnilo v nejrušnější a nejkřiklavější město Jižní Ameriky.
Mnoho z cestovatelů popisuje, jak při cestě přes místní pampy museli vždy chodit ozbrojení, protože cesty byly plné zlodějů a samotářů, kteří měli jediný cíl - peníze.
Američanka Katherine S. Drier popisuje své problémy z pohledu ženy: "Když jsem odjížděla z New Yorku, všichni mi říkali, že jediným hotelem v Buenos Aires je Hotel Plaza, a že se tedy pochopitelně musím ubytovat tady. Ale ti, co mi poskytli tuto informaci, byli muži a ani já ani oni jsme nečekali, že v tomto hotelu se nemohou ubytovat ženy bez doprovodu jejich manželů. Ubytování neposkytují ani sestrám doprovázeným bratry nebo ženám, jejichž muži budou muset odjet na cesty a ani vdovám."
Američtí indiáni
Američtí indiáni u cestovatelů 19.stol. budili vždy velký zájem, ačkoliv jich v 70.letech stále ubývalo, protože vrcholily kampaně za ukončení "indiánského problému".
Lady Florence Dixie ve své knize Napříč Patagonií píše: "Nevzdálili jsme se příliš, když jsme najednou spatřili jezdce, který jel pomalu proti nám, za malou chvíli jsme se ocitli tváří v tvář s pravým patagonským indiánem. Přitáhli jsme koním otěže, abychom si ho mohli lépe prohlédnout, a protože on udělal to samé, mohli jsme si během několika minut prohlédnout to, co jsme chtěli, zatímco on nás stejně tak přejížděl pátravýma očima."
Život na venkově
Gaučové byli často považování za takové divochy, jako byli indiáni, a za stejně tak zajímavé. Ale navíc byli gaučové a ostatní obyvatelé venkova známí svou pohostinností. Plukovník King napsal: "je jedno jestli nemocný nebo zdravý, cestovatel má vždy dveře otevřené a hostitele by nikdy nenapadlo účtovat si za pití nebo jídlo, dokonce ani za nocleh"
Charles Darwin zůstal také ohromen zvyky obyvatel pampy. "Gaučové a obyvatelé pampy jsou lidé, kteří v mnohém převyšují obyvatele měst. Gaučo je vždy mnohem pozornější, milý a pohostinný. Nesetkal jsem se ani s jedním, který by byl hrubý nebo málo pohostinný." Jednou se prý Darwin zeptal, jestli je dost jídla i pro něj. Odpověděli mu: "V naší zemi máme maso i pro psy, proto se nijak nezdráháme dát je i křesťanovi."
Na venkově, daleko od civilizace, byli cestovatelé často závislí na lidové medicině. Darwina místní medicina doslova šokovala a byl schopen napsat pouze toto: "Jedna z méně odporných metod je zabít a rozpůlit dva psy a přivázat je po obou stranách zlomené končetiny. Existuje obrovská poptávka po malých psech zproštěných srsti, které si nechávají invalidé spát na nohách."
Cestovatelé zůstávali ohromení zručností s jakou gaučové ovládali své koně při vrhání bolasa při lovu pštrosů nandu a při svazování dobytka.